„Participace je, když se dospělí lidé ptají dětí, jak se cítí, sdělují jim VŠECHNY informace, i ty nepohodlné, zkrátka vysvětlují. Nemyslím si ale, že jim dospělí lidé naslouchají. BEROU JE SPÍŠE JAKO PODŘADNÉ BYTOSTI, PŘEHLÍŽEJÍ NÁS“.
To je jeden z názorů dětí z fokusních skupin, které mapují, jestli, za jakých okolností, v jakých situacích a v jakých podobách, mají děti možnost sdělovat svůj názor.
Tým MPSV zorganizoval již pět setkání s přibližně 60 dětmi a dospívajícími. Jednalo se o děti z běžných ZŠ, děti spolupracující s neziskovými organizacemi v rámci podpůrných skupin, děti jiného etnického etnika a děti s kombinovanými postižením. V prezenční i distanční formě tým ověřoval naplnění indikátorů unikátního nástroje CPAT pro mapování participace dětí. Fokusní skupiny dětí jsou klíčovým nástrojem, ke zjištění úrovně participace v různých oblastech ČR. Aktivita je cílem projektu Rady Evropy „Participace dětí v Evropě – posilování národního rámce a aktivit v rámci participace dětí“, který se zaměřuje na zapojování dětí a dospívajících na tvorbu politiky na národní úrovni.
Jak ukázaly fokusní skupiny, starší účastníci a účastnice byli srozumění s tím, že participace znamená zapojování a nějakou formu spoluúčasti. Účastníci a účastnice si povídaly o tom, že by měli být zapojeni do všech situací, jmenovitě u doktora, ve škole, v rodině, u soudu, cítili potřebu být zapojeni i v krizových situacích, které se týkají celé společnosti. Pojmenovávali např., že nemají dostatečné informace o covidové situaci nebo o zdravotní situaci pana prezidenta.
DĚTI NEVĚDĚLY, ŽE EXISTUJE ÚŘAD VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV A NEVĚDĚLY,
JAKÁ JE ROLE OMBUDSMANA
Tým MPSV rovněž zjišťoval, jestli děti ví, že existuje zákonem ustanovená instituce ochraňující práva lidí.
Na základě videa jim byl úřad představen a účastníci a účastnice se vyjadřovali, jestli a jak by takový úřad využili. „Děti by měly za ním jít, pokud jim někdo cizí omezuje práva.“ „Obrátila bych se na něj, pokud bych si nebyla jistá, jestli mám na něco právo.“
Účastnící a účastnice fokusní skupiny byli následně informováni, že v ČR neexistuje Úřad dětského veřejného ochránce práv.
DĚTI VYJÁDŘILY JEDNOZNAČNĚ NÁZOR, ŽE BY OCENILY JEHO EXISTENCI
„Ačkoliv bych ho nevyužil, je dobré, že ho můžou využít jiné děti, ty, které by ho potřebovaly.“ „Já bych ho využila, ale musela bych vědět, s čím vším je možné se na něj obrátit.“
Tým se věnoval i oblasti stížností a mechanismům, jak si stěžovat a být vyslyšen.
Z reakcí účastníků a účastnic fokusní skupiny bylo znát, že téma stížností ve školním prostředí je pro ně důležité. Všichni cítili, že jim chybí jasný mechanismus stížnosti.
„Pomohla by nám schránka stížností, která by byla anonymní, a vzkazy by se nečetly přede všemi. Je ale důležité, abychom věděli, že se naše stížnosti řeší.“
Účastníci a účastnice rovněž sdělovali příklady, kdy by bylo na místě si stěžovat na sociální pracovnici, policistu, nebo soudce. „Třeba kdyby se k nám choval nějak blbě, nutil nás říct něco, co není pravda. Například na OSPODU nebo neprávem, tak bych si mohla stěžovat. Nebo kdyby nám policista vyhrožoval, byl by na nás zlý, nutil nás třeba něco říct, i když bychom nechtěli.“
Děti měly také za úkol odpovědět na koho se obrátit, pokud jim někdo ubližuje, jaké mají představy o kompetencích policistů, soudců a sociálních pracovnic, jaké mají s nimi osobní zkušenosti.
Jako nejčastější zkušenost uváděly, že mluvily s policistou, a to tehdy, když byly svědkem
nějaké události (krádež, hledání ztraceného kamaráda) či v rámci besedy ve škole.
DĚTI SDĚLOVALY, ŽE SE BÁLY, ŽE BYLI POLICISTI VELMI VÁŽNÍ
Tým zjišťoval, jestli a jak se u soudních (rozvodových) jednání děti dozvěděly o výsledku rozhodnutí, jak se v komunikaci cítily a co by doporučily v komunikaci změnit.
„LÍBILO BY SE MI, KDYBYCH MOHLA ČÍST ZPRÁVU, KTERÉ ROZUMÍM. TŘEBA S OBRÁZKY A BEZ SLOV, KTERÁ MI NIC NEŘÍKAJÍ. ZPRÁVA BY SE MI MĚLA LÍBIT NA PRVNÍ POHLED.“
DĚTI UVÁDĚLY, ŽE SE SOUDEM MLUVIT NECHTĚJÍ
Jako důvod uváděly svou nejistotu. Stres u nich může způsobit to, že řeknou něco, co není pravda a pak na to doplatí. Mluvit se sociální pracovnicí jim přišlo jednodušší, i když se taky necítí komfortně. „Cítila jsem se divně; bála jsem se, že když něco řeknu, co ona řekne soudu a já to budu chtít jinak, nebudu to již moct ovlivnit. Nebo ona to soudu ani neřekne a já to nebudu vědět.“
A co by chtěly děti vzkázat dospělým? „Nepředpokládejte, že si něco myslíme, ptejte se nás. Myslíte si, že víte, co je pro nás nejlepší, ale zapomněli jste nás vyslechnout. Mluvte s námi a vysvětlujte nám věci srozumitelně“.
Dotazník
DOTAZNÍK NAJDEŠ ZDE
Jsem dítě
