Práva dětí chrání mezinárodní úmluvy (zejména Úmluva o právech dítěte) i české zákony. Rodina je přirozené prostředí pro rozvoj dítěte. Dítě má právo na život a rozvoj, na ochranu před násilím a vykořisťováním a na to, aby jeho názor byl slyšen a s ohledem na věk a vyspělost zohledněn.
Nejlepší zájem dítěte je při rozhodování veřejné moci (např. soudu či OSPOD) předním hlediskem: když se rozhoduje o záležitosti, která dopadne na dítě, má být zájem dítěte hlavním vodítkem. Prakticky to znamená, že se zvažuje, co dané rozhodnutí přinese a jak dítě ovlivní.

Příklad: při úpravě styku rodičů soud nastaví režim tak, aby dítě mělo stabilní denní rytmus a pravidelný kontakt s oběma rodiči, i když by si jeden z rodičů přál jinou frekvenci.

Platí zásada proporcionality: žádné jednotlivé právo nemá automaticky přednost před jiným (např. právo na vzdělání samo o sobě nepřevažuje právo na rodinný život). Pokud se práva dostanou do napětí, volí se řešení, které je vhodné k dosažení cíle, skutečně nezbytné a co nejméně omezující vůči ostatním právům; rozhodnutí má srozumitelně vysvětlit, jak byla tato hlediska vyvážena.
Dítě má právo žít s rodiči a udržovat s nimi styk. Odloučení dítěte od rodiny je přípustné pouze rozhodnutím veřejné moci a jen tehdy, pokud hrozí vážné ohrožení jeho zdraví nebo vývoje. Přednost má práce s rodinou a podpora v přirozeném prostředí; nelze-li dítě bezpečně ponechat v rodině, stát zajistí ochranu a pomoc, přičemž rodinné prostředí má přednost před ústavní péčí a zohledňuje se identita dítěte (jazyk, kultura, víra).
Děti s postižením mají stejné právo vyrůstat v rodině jako ostatní. Samotné postižení nesmí být důvodem k oddělení od rodičů a veřejné služby mají rodiny cíleně podporovat (poradenství, dostupné terénní a odlehčovací služby, inkluzivní vzdělávání).

Ochranu práv dětí v ČR zajišťují orgány sociálně-právní ochrany dětí podle zákona č. 359/1999 Sb.