Příběh druhý: Dítě si potřebuje vytvořit pevnou vazbu

Hlavní stránka Rodiče a široká veřejnost Zkušenosti jiných Příběh druhý: Dítě si potřebuje vytvořit pevnou vazbu

Dnes jedenačtyřicetiletá Vladimíra Nahodilová si do pěstounské péče vzala holčičku asi před 6 lety. Vlastní děti mít nemohla, ale toužila stát se matkou. O dítě požádala spolu s přítelem, ale přestože zůstala sama, dcerku si z kojeneckého ústavu nakonec přivezla a nikdy nelitovala.

„ Požádala jsem o osvojení i o pěstounskou péči, bylo mi to jedno. Chtěla jsem pomoci nějakému dítěti a zároveň i sobě. Cítila jsem, že mohou lásku dát a že to bude ta správná cesta. Ale bohužel, můj přítel, jemuž jsem do té doby osm let pomáhala vychovávat jeho dva syny, celý proces přípravy neunesl a rozešli jsme se,“ říká Vladimíra Nahodilová. Z ústavu si domů přivezla 3,5měsíční holčičku a začala být matkou.

Na všechno se dobře připravila. Když dostala zprávu, že na ni už dítě čeká v kojeneckém ústavu, skončila s prací, nakoupila potřebné věci a připravila pokoj. Právě proto, že si podala žádost také o pěstounství, celý proces netrval dlouho. Biologická matka dítě odložila hned po porodu a nezajímala se o něj.

„Byla jsem přesvědčena, že mám k výchově dostatek zkušeností. Starala jsem se o přítelovy děti z původního manželství a k dětem jsem vždy tíhla. I příprava k pěstounství, což byly tenkrát dva prodloužené víkendy, mi připadala dostatečná. Absolvovala jsem psychologické testy a pohovory s psychology – prostě jsem se na to už těšila,“ vypráví.

Začátky nebyly nijak těžké, problémy nastaly později. Byla nadšená, když si holčičku domů přivezla, ale ta moc nereagovala. Byla apatická a neustále spala. Když dítě začalo vnímat okolní svět, začalo mít afektivní záchvaty a noční děsy. 

„Tehdy příprava pěstounů nebyla asi tak důkladná jako dnes, takže jsem nevěděla, jak široká je problematika poruch u těchto dětí. Začala jsem se sama vzdělávat a nakonec jsem si udělal kurz traumaterapie, abych věděla, jak se vypořádat s problematickým chováním. Výzkumy ukazují, jak je kontakt s matkou v prvních dnech i týdnech velmi důležitý. Jakmile dítě nemá možnost si vytvořit stálou a pevnou vazbu na jednoho člověka, upadá do apatie a ztrácí důvěru v okolní svět,“ vysvětluje paní Nahodilová.

Ale problémy ji neodradily, chtěla se stát opravdovou matkou, takže se pustila do mravenčí práce, na jejímž konci by měl být vztah vzájemné důvěry.

„Asi nejkrásnějším momentem po několika měsících bylo, když se její dosud smutné a vyhaslé oči začaly měnit, když mě začala poznávat, mít radost, když mě vidí. Bylo to, jako by se dcerka po strašně dlouhé době probouzela do skutečného světa. Dnes věří mně a několika dalším blízkým lidem, ale k cizím lidem je pořád hodně nedůvěřivá. Ale pořád se to zlepšuje. Je ale nutné, aby měla stále po všech stránkách stoprocentní péči,“ říká Vladimíra Nahodilová.

Oceňuje, že je dnes snaha, aby pěstouni dostali co nejvíce informací a nadále se vzdělávali. Že mají možnost kontaktovat odborníky a řešit s nimi i konkrétní situace, které nastanou. Domnívá se, že by lidé měli o pěstounství větší zájem, kdyby se dozvěděli, o co vlastně jde.

„Lidé se dočítají jen o tragických případech, ale nevědí o tom, jak šťastné jsou jiné děti v pěstounských rodinách. Je to šance vychovat z nich citově normální bytosti. Je to důležité i pro celou společnost,“ dodává.


Copyright © 2013 MPSV  Kontakt  |  O webu

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Webové stránky: NETservis s.r.o. © 2017