Příběh první: Petr

Rozhodnutí přijmout do náhradní rodinné péče dítě by mělo být pečlivě uvážené z mnoha různých hledisek. Budoucí náhradní rodiče by měli vědět, že přijetí dítěte do rodiny jim výrazně změní život na mnoho let. Žadatelé by měli zvážit, jaké plány mají oni sami do budoucna a jak moc jsou schopni svůj život podřídit přijatému dítěti, aby mu zajistili co nejoptimálnější podmínky pro dobrý vývoj.

V době, kdy jsme přijímali do pěstounské péče našeho nejmladšího syna Petra, jsem pracovala na plný úvazek, tj. od 7:30 do 16:00. Petrovi bylo pět let a má představa o budoucí kariéře byla, že po vyčerpání 21 týdnů peněžité pomoci v mateřství, se vrátím zpět do práce. Po uplynutí uvedené doby jsem se pokusila vrátit do práce na plný úvazek. Vydržela jsem to jeden měsíc. Potom jsem si uvědomila, že věnovat čas přijatému synovi musím právě teď (i na úkor snížení rodinného rozpočtu), že pokud chci, aby se mezi mnou a Petříkem upevňovala citová vazba, potřebuji s ním strávit co nejvíce času, a že navazovat kontakt bude s jeho přibývajícími léty stále těžší. Díky vstřícnosti zaměstnavatele jsem mohla snížit úvazek na poloviční. Nyní, po čtyřech letech od přijetí syna do pěstounské péče, v jeho téměř deseti letech, začínám pomalu přemýšlet o navýšení pracovního úvazku na plný.

Před přijetím dítěte do náhradní rodinné péče je potřeba nezapomenout, že to úplně nejdůležitější, co mu náhradní rodiče mohou dát, je JEJICH ČAS.

Prostor

Před přijetím dítěte je také nezbytně nutné zvážit prostorové podmínky bydlení a počítat s tím, že by přijímané dítě pokud možno mělo mít k dispozici svůj pokoj, pokojík nebo alespoň nějaký jasně vymezený koutek.

V době podání žádosti o pěstounskou péči obývala naše tehdy pětičlenná rodina panelákový byt 3+1. Já s manželem jsme spali v obývacím pokoji, dvě děti v jednom dětském pokoji, další dítě v druhém pokoji. Naivně jsme si mysleli, že byt je dostatečně velký i pro přijetí dalšího dítěte. Nebyl. Velmi rychle po příchodu Petra jsme si uvědomili, že potřebujeme další prostor, v němž bude mít Petřík možnost se uklidnit a být jen se mnou nebo s manželem, když ho něco rozruší, a že ale také potřebujeme prostor pro ostatní děti, kde by si například mohly psát v klidu úkoly. Během roku jsme se přestěhovali do většího bytu a situace v rodině se výrazně zklidnila.

Děti v rodině

Pokud se žadatelé rozhodnou přijmout dítě, které bylo v předchozí době vystaveno špatnému zacházení (v rodině nebo v ústavu), měli by počítat s možností, že chování dítěte po příchodu do rodiny může být provázeno různými nezvyklými projevy (např. projevy vzteku a agrese vůči ostatním členům nové rodiny i sebepoškozování dítěte, pláč, nepřiléhavý smích, smutek, mlčení, apod.). Tahle skutečnost je zvlášť důležitá tam, kde v rodině již děti vyrůstají (a je jedno, zda vlastní nebo přijaté). Proto je potřeba, aby žadatelé ve spolupráci s odborníky pečlivě vyhodnotili, jaké dítě se do konkrétní rodiny hodí.

Když přišel do naší rodiny Petr, tenkrát pětiletý, v naší rodině byly děti ve věku 14 let, 9 let a 7 let. Když nahlížím na situaci zpětně, myslím, že věkový rozdíl mezi Petrem a dalším dítětem měl být určitě větší. Přijetí Petra do rodiny zcela nabouralo pozice a vztahy, které měly další děti k nám i vzájemně mezi sebou vytvořené, a bylo hodně náročné pro mě, pro manžela i pro všechny děti najít znovu ve vztazích rovnováhu. Zařídit, abychom měli na každé dítě dost času podle toho, kolik ho kdo potřeboval, vysvětlit dětem, které u nás už žily dlouho, proč se musíme tolik věnovat Petrovi, a to všechno zkoordinovat se zaměstnáním, školkou, školami starších dětí a kroužky, se zdálo jako nepřekonatelný úkol a trvalo hodně měsíců, než jsme se „zaběhli v nových kolejích.“

Po nějaké době se situace doma uklidnila, já a manžel jsme se naučili většinou rozpoznat Petříkovy nálady a případným projevům smutku, naštvání nebo agrese předcházet. Ale tyhle pozorovací dovednosti jsme nemohli vyžadovat po ostatních dětech a ani jsme jim je nemohli srozumitelně vysvětlit, protože ostatní děti ještě nebyly ve věku, aby tomu rozuměly. Do celé situace byly emocionálně velmi vtaženi a bylo pro ně těžké se orientovat např. ve chvílích Petříkových výbuchů vzteku. Pouze náš nejstarší syn, o 9 let starší než Petr, byl schopný do konfliktů nevstupovat a akceptovat naše rady, jak s Petříkem komunikovat a co dělat, případně nedělat, když se Petr dostane do některého ze svých afektivních stavů.

V dnešní době mají naštěstí lidé, kteří o náhradní rodinné péči přemýšlejí, možnost své myšlenky utřídit při četbě knih s tématikou náhradní rodinné péče. K dostání jsou knihy odborné i neodborné, psané náhradními rodiči, psychology nebo sociálními pracovníky. Ale nejpřínosnější je, že lidé, kterým není lhostejný osud dětí vyrůstajících mimo svoji biologickou rodinu, mají příležitost (a v případě přijetí dítěte do pěstounské péče i povinnost) své postupy, přístupy a představy konzultovat s odborníky (psychology nebo sociálními pracovníky ze státní i neziskové sféry). Při přijetí dítěte do pěstounské péče mají pěstouni dokonce povinnost uzavřít dohodu o výkonu pěstounské péče s organizací, která má k uzavírání dohod pověření, a po celou dobu, co dítě v pěstounské péči zůstává, vykonává tato organizace nad výkonem pěstounské péče dohled.

V různých organizacích pověřených k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče se pěstouni setkávají s různými nabídkami, požadavky a přístupy. Vždy by práce pověřené organizace měla vycházet z rámce, který určila novela zákona o sociálně právní ochraně dětí.

Organizaci, s níž máme uzavřenu dohodu o výkonu pěstounské péče, jsme oslovili několik dní před příchodem Petra do naší rodiny a od té doby využíváme služeb, které nám nabízí. Přirozeně jsme tudíž s touto organizací také uzavřeli Dohodu o výkonu pěstounské péče ve chvíli, kdy nám po schválení novely zákona o sociálně právní ochraně dětí vznikla povinnost dohodu uzavřít.

 Co všechno nám naše organizace poskytuje?

  V prvních měsících po příchodu Petra jsme docházeli na konzultace s paní psycholožkou cca jeden až dvakrát za měsíc, frekvence setkání víceméně vycházela z našich potřeb. Konzultace trvaly většinou 90 až 120 minut. Na těchto konzultacích jsme řešili konkrétní situace, v nichž Petr reagoval nezdravě, a snažili jsme se společně rozklíčovat, co bylo spouštěčem jeho neadekvátních reakcí, jak se tomu příště vyhnout, a pokud se vyhnout nelze, tak jak můžeme my, rodiče, co nejzdravěji reagovat a k čemu je to dobré. Čím déle byl Petr u nás, tím méně konzultací jsme potřebovali. V posledním roce se jedná spíše o schůzky informativního charakteru (vzájemně). V případě jakéhokoliv problému nebo změny v chování Petra máme možnost zavolat na krizový telefon a problém prodiskutovat nebo se objednat k další osobní konzultaci.

 Další výraznou pomocí jsou vzdělávací programy, které naše organizace nabízela i v době, kdy vzdělávání pěstounů nebylo povinné. Na těchto programech je místo pro teorii, pro dotazy i pro sdílení zkušeností s dalšími náhradními rodiči. Vzdělávací programy byly a jsou pro mě i manžela užitečné. Na počátku naší myšlenky na přijetí dítěte do pěstounské péče jsme se domnívali, že jsme ideální a vzdělaní pěstouni.  Oba máme vyšší odborné vzdělání na pedagogicky zaměřené škole a vychováváme společně kromě Petra další tři děti. Čteme odbornou literaturu a vůbec jsme otevření pro nové informace. Po příchodu Petra jsme si rychle uvědomili, že výchova dítěte, které  prožilo dlouhou dobu v ústavu, si žádá nové přístupy a že to, co nám fungovalo u dalších dětí, u Petra bohužel nefunguje. A že je dobré se dozvědět něco víc i z teorie od odborníků i z praxe od jiných pěstounů. Na naší „dohodové“ organizaci oceňuji, že se  pracovníci snaží vzdělávání pěstounů dělat podle toho, o jaká témata mají pěstouni zájem, a také podle časových možností pěstounů. A během seminářů bývá teorie rozumně spojená se sdílením zkušeností ostatních pěstounů.

 Další důležitou pomocí, které se nám od organizace dostává, je podpora při setkávání Petra s biologickou rodinou. Veškerá domluva a organizování setkávání Petra s biologickou mamkou a tátou jsou v režii naší „klíčové pracovnice“, takže nám pěstounům odpadá starost řešit jak často a kde a jak je vhodné setkání uskutečnit, případně řešit náhlé změny, které často biologičtí rodiče potřebují. Setkávání je připraveno předem, velmi bezpečně pro dítě i náhradního rodiče, potřeby dítěte vždy hrají hlavní roli. Pokud biologičtí rodiče potřebují nějakou změnu, řeší to „klíčová pracovnice“. Pokud rodiče nedodržují domluvená pravidla, opět se o vysvětlení stará klíčová pracovnice, nikoliv my pěstouni.

Domnívám se, že pro zdravý vývoj dítěte je důležité, aby znalo pravdivě svůj původ a svůj životní  příběh (adekvátně svému věku). Dítě vyrůstající mimo svou rodinu se často obviňuje, že může za to, že ho rodiče odložili, nerozumí  tomu, proč nemůže žít u svých rodičů (a to i tehdy, když bylo v původní rodině zanedbáváno nebo týráno). A pokud se v náhradní rodině o biologických rodičích nemluví, vzniká ve fantazii dětí místo pro jejich idealizaci. A setkání s biologickými rodiči (i když jsou mnohdy nespolehliví, nemocní apod.) spolu s láskyplným přijetím pěstounů v náhradní rodině,  může dítěti pomoci tyto otázky zdravě zpracovat.

Dítě z dětského domova

Ústav se může jmenovat jakkoliv, dětské centrum, dětský domov, ale i přes velkou snahu zaměstnanců dělat svěřeným dětem život co nejhezčí, zůstává ústavem, tj. kolektivním zařízením, které funguje na jiných principech, než běžný život.

Krátce po příchodu Petříka do naší rodiny jsem mu předložila k snídani vánočku. Petřík zajásal, a říkal, že nevěděl, že je neděle. Vysvětlila jsem mu, že je středa. Koukal na mě hodně udiveně a argumentoval, že vánočka se přece jí k snídani jenom v neděli. Trvala jsem si na své středě a snažila se mu vysvětlit, že vánočku můžeme jíst i v jiné dny. Byl z toho hodně smutný, nerozuměl tomu, proč ztrácí další jistotu, která dosud spolehlivě platila.

Podobně jsme prožívali mytí hlavy. Hlava se myje v sobotu. Umýt hlavu v jiný den znamenalo riskovat Petříkův smutek.

Petr prožil v ústavu dobu mezi svým druhým a pátým rokem. Je to čas, kdy se dítě mimo jiné učí přiřazovat slovům správné významy. Nyní je mu devět let. Docela nedávno jsme narazili na to, že Petr má stále nejasnosti ve slovech jako vzít, dát, půjčit apod. Běžně se u nás opakovala situace, kdy Petr někomu nějakou věc (bonbon, nálepku, hračku…) DAL a po nějaké době ji ale chtěl zpět a pokud danou věc nedostal zpět, byl z toho konflikt. Vysvětlovali jsme mu, že pokud někomu DÁ svůj bonbón, už ho nedostane zpět. Nyní jsme řešili situaci, kdy Petr přišel ze školy domů s jistým finančním obnosem a říkal, že mu spolužačka ty peníze DALA. Ale po našem pátrání se zjistilo, že mu je PŮJČILA. Petrova zkušenost z ústavu byla kolektivní. Pokud si hrál s traktorem, přišlo k němu jiné dítě a řeklo mu, prosím dej mi traktor, tak věděl, že za chvíli, až si druhé dítě s traktorem dohraje, traktor tam stále bude a může si s ním hrát opět on. Stejně tak s dalšími věcmi, ať je někomu DAL nebo PŮJČIL, stejně nebyly jenom jeho a zároveň je měl stále k dispozici. Tahle „ústavní“ zkušenost byla pro Petra natolik silná, že s významy těchto slov bojujeme doteď a stojí nás to hodně času při vysvětlování.

Vztah

Největším problémem ústavní výchovy je, že se dítě v ústavu nenaučí mít někoho rádo, nenaučí se na někoho spolehnout, nezná jistotu vztahu s někým. Nezažívá stále se opakující koloběh, který děti zažívají v rodinách: poznávám svět, můžu i chybovat a jsem stále přijímán svou mámou, svým tátou. Mají mě rádi a já mám rád je. Čím dříve se dítě do ústavu dostane a čím déle v tomto „nepřirozeném“ prostředí dítě zůstává, tím obtížněji se naučí žít život ve vztahu k někomu. A tím těžší také bývá cesta k citovému spojení s rodiči v náhradní rodině, což je pro náhradní rodiče často frustrující.

Na začátku našeho vztahu jsme si s Péťou hledali cestu k sobě a učili se poznávat vzájemné hranice, co je komu příjemné, jak moc se můžeme vzájemně dotýkat a podobně. Když se Petřík cítil bezpečněji, začal si užívat naše objetí a to, že jsem měla čas jenom na něj. Nechal se chovat a nosit v náručí, ale bez vlastní iniciativy. Vyzývala jsem ho, aby se mě chytnul okolo krku. Vůbec netušil, co to je chytit se někoho okolo krku. Tak jsme to začali trénovat. Nyní, po čtyřech letech našeho vztahu, se nás chytá okolo krku docela často. A sám od sebe. A rád. A to jsou právě ty chvíle, kdy mám pocit, že kráčíme po správné cestě a kdy vím, že i když je budování vztahu s přijatým dítětem někdy těžké, stojí za tu námahu.

Poprvé

Na pěstounské péči dětí, které předchozí dobu prožívaly v ústavu, je zvláštní, že i docela velké děti dělají některé běžné věci poprvé až v rodině.

Co například (myslím z úplně obyčejných věcí) u nás dělal Petřík poprvé? Poprvé jel na kole, poprvé lyžoval, poprvé lezl na strom trhat třešně, poprvé si namazal chleba s máslem, poprvé pomáhal u vaření, pekl se mnou štrúdl, poprvé se mnou loupal brambory a krájel cibuli. Poprvé si mohl vybírat, co by rád snídal. Poprvé byl se mnou nakupovat a postupně se učil, kde se co kupuje a zařizuje. Poprvé jel metrem a tramvají, poprvé si vyřezal lodičku, poprvé si zkusil rozštípnout poleno, poprvé se učil plavat –od mámy k tátovi a zase zpátky. Poprvé spal ve stanu a poprvé seděl u táboráku. Učil se poznávat lesní plody (jahody, maliny, borůvky) a poprvé je sbíral. Poprvé šel na houby, a poprvé jedl smažené houbové řízky. Těch poprvé bylo jistě daleko víc a určitě ještě mnohá budou.

Věci, které Petr u nás poznal, nás spojují. Jsou to zážitky, o kterých mluvíme, na které vzpomínáme a ze kterých se společně radujeme.

Čas

Náš čas je to nejdůležitější, nejlepší a nejúčinnější, co můžeme dítěti, se kterým si máme utvořit blízký vztah, dát. Myslím tím čas, kdy něco děláme spolu, kdy jsme na sebe napojeni a věci sdílíme. Není to čas, kdy se okolo motají další děti, kdy se o moji pozornost dítě dělí s někým nebo něčím jiným. Nejcennější je čas, který je jenom náš. A je jedno, jestli v tom čase spolu vaříme, sportujeme, procházíme se, čteme společně knihu nebo si něco hrajeme. Je to čas, ve kterém je nám společně dobře.

V běžném pracovním týdnu je bohužel času s velkým Č málo. Ale nesmíme na něj zapomínat a snažíme se ho vytvářet při každé příležitosti, která se naskytne. Když Péťu ráno budím, na chvilku se obejmeme a řekneme si, jakou jsme měli noc, co se nám zdálo a na co se můžeme dnes těšit. Když jedeme do školy, povídáme si, když Petr dělá úkoly, jsem nablízku a když potřebuje poradit, jsem k dispozici, když se mu daří pracovat sám, tak ho chválím. Snažím se, aby každou chvilku, kdy je to možné, Petr věděl, že jsem u něj, pro něj a s ním. Snažíme se najít během dne aspoň chvíli na nějakou hru. Od chvíle, co k nám Petr přišel, máme večerní „ ukládací rituál“. Lehnu si k němu do postele, přečteme si pohádku, dříve jsem četla já Petrovi a nyní čte někdy Petr mně, pomazlíme se, něčemu se zasmějeme, popřejeme si dobrou noc. I když je předtím nějaké zlobení, nějaký konflikt, večerní uspávání musí být v pohodě, Petr musí usínat s vědomím, že ho máme rádi, že je pro nás důležitý, že nás zajímá.


Copyright © 2013 MPSV  Kontakt  |  O webu

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Webové stránky: NETservis s.r.o. © 2017