Příběh třetí: Musím ji naučit zlobit
Hlavní stránka Rodiče a široká veřejnost Zkušenosti jiných Příběh třetí: Musím ji naučit zlobit
O tak důležitém kroku se nerozhodla ze dne na den. Přispěl k tomu i fakt, že pracovala jako ekonomka v organizaci, která se přípravou žadatelů o osvojení a pěstounskou péči zabývá, a znala tak důvody pro to nahradit ústavní pobyty rodinnou péčí. Po dvaceti letech práce také chtěla svůj život nějak změnit. S dětmi jí to vždycky bavilo, a tak, když už i syn byl ochotný se podrobit psychologickým testům, definitivně se rozhodla.
„Protože jsem byla rozvedená, bylo pro mě přirozené, že děti měly s otcem pravidelný kontakt, chtěla jsem, aby to bylo dítě s vazbou na biologické rodiče. To zřejmě celý proces uspíšilo. S přípravou na pěstounství to také bylo snadné, vždyť jsem v té organizaci pracovala a o mnohých úskalích jsem věděla. Se synem jsme absolvovali různé psychologické testy a pohovory, ale myslela jsem si, že budu čekat podstatně déle. Ale šlo to ráz na ráz,“ vzpomíná žena.
Právě před rokem si z ústavního zařízení přivezla domů tříletou vietnamskou holčičku. Vlastní matka se o ni téměř rok starala, ale pak se dostala do vězení a holčička musela do ústavu, protože o ni neměl kdo pečovat.
„Když jsme si ji přivezli, měla problémy se spaním a nemluvila. V ústavu spala v pokoji, kde bylo dalších sedm dětí, takže v novém prostředí si nemohla zvyknout. Už když jsem ji viděla v ústavu poprvé, dala jsem si první úkol: Musím ji naučit zlobit. Šlo mně o to, aby se více uvolnila, aby dala větší průchod svým emocím. Myslím, že se mi to už povedlo – teď už zlobí jako normální dítě,“ říká se smíchem.
Byla ráda, když viděla, jak se sžívá s rodinou, jak obnovuje přirozené city. Po měsíci se jela s holčičkou podívat do ústavu, kde ona strávila 2,5 roku. „Měla jsem obavu, že mi řekne tak ahoj, až tam přijdeme, a v ústavu bude chtít zůstat, protože na něj byla zvyklá. Ale když jsme tam přijeli, byla velmi nejistá a neustále se mě držela za nohu. Když jsme odjížděli, úplně si oddechla. To jsme se poprvé více sblížili a mě to naplnilo obrovskou radostí,“ říká Hana Jurajdová.
Už od začátku se snažila vžít se do pocitů dítěte, které se najednou ocitne v novém prostředí. Holčička si žádné věci k nim nepřinesla a dlouho ji dělalo problémy, že jí něco může patřit. To, co jejím dětem připadalo normální a obyčejné, pro ni bylo úplně nové a neznámé.
„První slovo, které začala říkat, bylo „moje“. Synovi začala říkat „moje kluk“. Novou věcí pro ni byla i rozdílnost pohlaví. Museli jsme si zvykat na to, že se dívá na svět trochu jinak a bude chvíli trvat, než vše bude přirozené. Další průlom byl, když jsme jeli za její maminkou do vězení. Zase jsme se o něco více sblížili. Rozhodla jsem se, že mi bude říkat babičko, protože věřím, že si ji její matka k sobě vezme, až se dostane na svobodu,“ říká pěstounka. Je ráda, že holčička už je sebejistější, je velmi přirozená a veselá. Nyní objevila kouzlo řeči a klade neustále otázky.
Tvrdí, že při výchově těchto dětí je důležitá láska a porozumění. A záleží i na tom, jak se k ní chová širší okolí. I její syn se s holčičkou sblížil, protože nechali věcem přirozený průchod.
„Předtím se mnou jezdil na nákup, ale když jsem začala brát naši holčičku, najednou se mu to nehodilo. Byl v tom asi nějaký ostych. Nechala jsem to být. Ale pak jednou řekl, že půjde také a bylo to úplně přirozené. Dnes mu vadí, že jeho malá sestřička od nás za čas odjede, protože ji má rád,“ říká pěstounka.
Myslí si, že většímu zájmu o pěstounství brání neznalost a obavy lidí, že k dítěti přilnou a pak ho zase ztratí, když se vrátí k biologickým rodičům. „Ale zdá se mi, že se to zlepšuje, že bude za čas přirozené, že v rodinách budou vychovávat ještě další dítě, které by jinak zůstalo v ústavu,“ doplňuje Hana Jurajdová.
