Vánoční dopisy rodičům se vždycky vracely. Mámu a tátu jsem nikdy neviděl

9.12.2013

Radek Laci vyrůstá v dětském domově v Severních Čechách. Z kojeneckého ústavu šel do dětského domova, pak do pěstounské rodiny a potom zase do děcáku. Nyní studuje na vysoké škole v Praze a ve svých dvaadvaceti má jeden sen: „Žít normálně a naučit se lidem věřit.“

Radku, tys vlastně prošel vším, co se dá. Byl jsi v kojeňáku, pěstounské péči a teď jsi v dětském domově. Pamatuješ si na něco z kojeneckého ústavu?

Moc si toho nepamatuji, protože jsem byl malý. V tom kojeňáku jsem byl od narození do šesti let.

Do šesti? To jsi byl docela velkej na kojenecký ústav ne? Jaký to tam bylo?

V těch šesti jsem možná byl trochu přerostlej. Pamatuji si jen takový útržky. Třeba jednou jsme seděli v obýváku, skákali jsme v bazénu, kde byly gumový kuličky, anebo když jsem si rozbil autíčko.

Co tvoji rodiče? Byli za tebou někdy?

Nikdy za mnou nebyli. Neměl jsem tu čest je ještě vidět. Neviděl jsem ani svoje sourozence.

Ty víš, že máš sourozence?

Jo, mám tři nebo čtyři. Nevím to přesně.

A víš, jak se jmenují? Jak se jmenuje tvoje máma táta?

Nevím. Příjmením se táta jmenuje asi Laci a máma Laciová. Ale víc nevím. Já prostě nemám potřebu vědět tyhle informace. Zatím.

Čekal jsem na dopis. Marně.

Počkej. Ale vždyť v tvém rodném listě musí být adresa nebo jméno tvých rodičů ne?

No, v rodném listě možná je adresa mojí mámy, ale když jsem byl malý, to už jsem byl v děcáku, tak jsme povinně psali dopisy svým rodičům. Já jsem psal taky. A ten můj dopis se vždycky vrátil. Na té adrese prostě nikdo nebyl.

Nemrzelo tě to? Jak ses tehdy cítil?

Mrzelo mě to, že já jsem nikdy nedostal žádný dopis. Mrzelo mě, že jsem neměl žádného člověka, který by mi napsal. Zeptal by se mě, jak se mám, jak mi je, co škola, co mě baví… A tak. Kdykoliv jsem se zeptal ředitele, jestli náhodou nemám nějakou poštu, tak vždycky řekl, že bohužel ne.

Z toho kojeňáku jsi tedy odešel do dětského domova v Severních Čechách. Jaký to byl přesun? Byli nějaké rozdíly mezi kojeňákem a děcákem?

Ta změna byla obrovská. Já nevěděl, co se se mnou děje. Najednou jsem byl v autě a nevěděl jsem, kam jedu, co tam budu dělat. Když jsem přijel, tak tam bylo všude moc nových lidí. Nevěděl jsem, jak se k nim chovat. Ale rychle jsem se s ostatními dětmi skamarádil. Měl jsem jednu výhodu. Děti, který přicházely do děcáku z kojeňáku, jsem už znal.

Stýskalo se ti po kojeňáku?

Ne. Proč? Z kojeňáku jsem prostě šel jinam, vnímal jsem to tak, že už tady prostě být nemám a mám být jinde. Ani jsem nebrečel.

Řekl jsi tohle někomu?

Ne.

Ani vychovatelkám? Věřil jsi jim, když jsi byl malý?

Ne. Věřím jen pár lidem, ale spíše si věci řeším sám.

Proč?

Naučil jsem se, že je lepší si některé věci řešit sám.

Ty jsi ještě v domově. Věříš teď v domově někomu?

Ano, ale ne každému.

Z domova jsi šel do pěstounské péče. Jak probíhá to vybírání, kdo půjde a kdo nepůjde k náhradním rodičům?

Bylo mi třináct. Tehdy jsem si přál dárek od stromu splněných přání. A rodina, která koupila dárek, chtěla vidět to dítě.

A to jsi byl ty…

Ne, to jsem nebyl já. Byl to jeden kluk od nás. Ale náš ředitel té rodině řekl: “Ano, dali jste to tomuhle klukovi, ale máme tady Radka, on je šikovný a skvělý.“ Od té doby za mnou začali jezdit, někdy jsem přijel já za nimi a byl u nich na víkend a potom jsem k nim šel na stálo.

To musela být taky velká změna ne?

Byla to divná změna. Neměli jsme dobrý vztahy. Nedokázali jsme si porozumět navzájem.

Tomu nerozumím. Jak to myslíš?

Nedokázali mě pochopit. Třeba mě moc omezovali. Měli strach, že se něčeho pustím s nějakou špatnou partou a prostě to přeháněli. Pamatuji si, že si o mně povídali, abych to schválně slyšel. „Z něho nic nebude. To je blbec.“ Prostě mě ponižovali. A potom mně ještě vulgárně nadávali. Hodně nadávali.

Jak jsi to řešil?

Odešel jsem. Už jsem to nemohl vydržet. Furt jsem se jim vyhýbal, abych to nemusel poslouchat. Přišel jsem za pěstounkou a řekl jsem, že chci jít zpátky do domova.

Zpátky do domova v Severních Čechách?

Jo, za týden jsem byl pryč. Vychovatelky v domově se ke mně chovali strašně hezky. Podle mě jim ředitel řekl, že jsem to teď měl blbý, tak aby na mě byly hodný. Já jsem to prokoukl. Nic jsem jim neříkal, abych jim to nekazil.

Bylo ti patnáct. Takový dobrý věk. To ses měl rozhodovat, kam půjdeš na střední školu. Co sis vybral?

Mám zemědělku. Protože mi tehdy minulý pan ředitel řekl, že domov nemá peníze, abych mohl jít na nějakou jinou školu, kde bych musel být na kolejích, anebo bych dojížděl.

Jak to probíhalo? To řekl, že tady máš tuhle střední a neremcej?

Jo. Přesně tak. Já jsem se s ním hádal, ale on mi řekl, že mi nikdy nevyhoví.

Odmaturoval jsi a teď jsi na výšce. Tu už sis mohl vybrat sám?

Svým způsobem ano, tehdejší ředitel mi navrhl výšku a já jsem pak učinil rozhodnutí, kam půjdu. Zemědělství se věnovat nechci. Dělám marketing a PR.

Takových lidí jako jsi ty, není moc. Proč tak málo lidí z domovů nestuduje?

Asi chybí v domovech to povědomí o budoucím životě. A taky motivace. Já jsem věděl, co je za dveřmi domova, a tak jsem dělal všechno proto, abych byl připravený. A nepřišlo mi nic lepšího, než se pořádně učit.

Zpět do přehledu