Bára

Bára Eiserová: "Matky mnohdy netuší, co se děje jejich dcerám. Když to zjistí, nechtějí si to přiznat. Nedůvěřují nikomu a nevěří dokonce ani vlastním dětem."

Tvoji rodiče se rozvedli, když jsi byla malá. Řekla ti máma, proč táta odešel?

Ne, dodnes nevím ani kdo to je. Nikdo z rodiny mi o něm nechce nic říct. Přehazují si to téma, jako horký brambor anebo mě posílají jeden za druhým. Nevím, proč mi nic nechtějí říct.

Zkoušela sis tvého pravého tátu sama najít?

Neměla jsem potřebu ho hledat. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří vyplnili jeho místo (můj děda).

Táta mi nechyběl. Říkala jsem si, že pokud o tom nechtějí mluvit, tak by možná bylo lepší ho neznat. Třeba bych si ještě uškodila a ten strach z negativního byl tak silný, že předčil i mou zvědavost.

 

Útěk mě zachránil

 

Máš sourozence? Nebo jsi s mámou žila sama?

Mám prý dva nevlastní bratry, ale nikdy jsem je neviděla.

Moje matka si našla přítele, když mi byli 4 roky. Postupem času mě její přítel začal mlátit. A došlo to tak daleko, že mě i sexuálně napadal. Neměla jsem odvahu, někomu něco říct, tak jsem utíkala ven. Díky tomu jsem se dostala do diagnostického ústavu, kde jsem se svobodně rozhodla odejít do dětského domova.

Udivuje mě, že si tvá máma ničeho nevšimla.

Ne, nevšimla. Dělo se to totiž, když byla v práci. Vše začalo, když mi bylo třináct. Pozoroval mě, jak se koupu, převlíkám, pak mě osahával a spoustu krát došlo i na TO. Proto jsem začala utíkat a utíkala jsem často. Jednou jsem byla dokonce v novinách.

Nehledala jsi tehdy pomoc u mámy nebo u kamarádek, že by ses jim svěřila?

Ne, nikomu jsem nic neřekla. Bála jsem se. On mi vyhrožoval.

Chtěla bych, aby se ostatní nebáli a neudělali stejnou chybu jako já.

Jakou chybu jsi udělala? Teď nechápu.

Neřešila jsem to hned od začátku a nechala to dojít tak daleko. Opakovaně došlo ke styku. Pak to používal jako formu trestu a vyhledával sebemenší záminku. Třeba za pětku ze školy a tak. Jednou jsem jela ze školy se třema pětkama. Věděla jsem, co bude následovat a proto jsem nevystoupila tam, kde jsem měla, ale jela jsem dál… Pak jsem byla 3 dny nezvěstná a to byl celý spouštěč.

Kde ses ukrývala? Za kým jsi šla?

Ze začátku jsem neměla kam jít. Toulala jsem se venku a poznávala náhodně lidi. S každým dalším útěkem byly moje úkryty jasnější. Poznala jsem lidi, o kterých jsem věděla, že mě u sebe nechají.

Utíkala jsem vždycky k přátelům, z jednoho se stal můj nynější přítel.

Nikdo mě nebral vážně

 

Jednou tě ale našli a co se dělo pak?

Po třech dnech mě policajti chytili, tak jsem vypovídala. Celé jsem to ze sebe na té jejich policejní stanici vyklopila. Bylo tam okolo mě hodně lidí různého zaměření. Celé to bylo zdlouhavé a všechno si zapisovali. Následně na to mě odvezli do diagnosťáku, kde jsem byla pár měsíců. Tam jsem řekla, že se nechci už vrátit domů a klidně půjdu do děcáku. Bylo mi patnáct a začínal listopad, na to si pamatuji.

Jak policie naložila s tvojí výpovědí?

Prý nebyly důkazy, tak to zavřeli do složky. Bohužel obnovovat to nemá cenu, nejsou důkazy. Asi mi nevěřili.

V diagnostickém ústavu se s tebou bavili už chápavější lidé. Pomáhali ti, přes všechno se přenést. Navštívila tě tam tvá máma, která se o tom určitě dozvěděla?

Ne, s mámou se od té doby nebavím. Nějak jsem to musela zvládnout sama a nikoho jsem si k sobě nepustila.

  Jak zareagovala tvá matka, když se dozvěděla, že její přítel jí zneužíval dceru?

Ona ho bránila! Do poslední chvíle. Takže, pro mě už nejsou žádní rodiče, ani na vteřinu mi nevěřila. Naopak čím dál víc byla na jeho straně. Obvinila mě, že si vymýšlím a nejsem psychicky v pořádku. Za tím si stojí dodnes. Máma je pro mě už osoba neznámá. Nechybí mi. Jsem ráda, že bydlí, tak daleko ode mě.

Do jakého ústavu tě přesunuli?

Do dětského domova v plzeňském kraji. Rovnou jsem tam začala chodit na střední školu s maturitou, obor: veřejnosprávní. Tu školu jsem si nedodělala.

Tentokrát jsem zdrhnout neměla

 

Proč, co se stalo?

Nevydržela jsem tam. Mám toulavé boty a nedokážu být někde pod režimem. Jsem temperamentní a nemůžu být dlouho zavřená, aby mi někdo dýchal za krk. Začala jsem opět utíkat. Nakonec jim praskly nervy a zavřeli mi do výchovného ústavu.

Báro, jednu věc nechápu. Proč jsi utíkala z DD, když jsi tam sama chtěla?

Protože mě máma chtěla zase domů, že prý jsou v DD jen zlí a špatní lidé. Myslela tím děti a myslela si jen to nejhorší… Ona je dost povrchní. Proto jsem utíkala, aby mě už nikdo nenašel.

Tvá máma za tebou někdy v tom děcáku byla? Nebo odkud měla to přesvědčení, že tam jsou zlé děti?

To nevím, kde to vzala. Nikdy tam nebyla, nepřijela za mnou.

Jak jsi věděla, že tě máma chce zpátky a nechce, aby jsi byla v domově?

Díky kurátorovi, který se mnou komunikoval místo mámy, protože já jsem s ní nechtěla vůbec mluvit.

Když jsi bydlela v dětském domově, tak si začala studovat maturitní obor. Potom tě přestěhovali do výchovného ústavu, který byl v úplně jiném městě. Jak to bylo potom s tvojí školou?

Musela jsem střední školu tehdy ukončit a při přemístění do výchovňáku, dělala kuchař-číšník.

Velký rozdíl vidím v tom, že když jsem byla v dětském domově, školu jsem si sama vybrala. Ve výchovňáku ale za mě rozhodli jiní. A navíc ta škola byla uvnitř v budově. Cítila jsme se uzavřená před celým světem a ven jsme chodili akorát na pár vycházek.

Dokončila jsi učiliště?

Ne, učiliště jsem si nedokončila. Byla jsem tam pouze rok, a v 18ti odešla. Dodělanou školu nemám, ale mám dvě rozdělané… Mě to ale táhlo ven, škola neškola.

Chceš si v budoucnu školu dodělat?

No, chtěla bych, ale nemám peníze a teď už ani čas.

Kam ses z domova odstěhovala?

Nastěhovala jsem se k mému příteli, ke kterému jsem utíkala, ještě v době, kdy jsem byla v rodině. S mámou nejsem vůbec v kontaktu. Nevěří mi ona a ani já jí nevěřím.

Odpustíš jí někdy?

Ne, nemám proč odpouštět. Hlavně to se nedá odpustit. Postavila proti mně celou rodinu.

Život občas není pohádka, kde dobro vítězí a zlo je potrestáno

 

Dost mě zajímá, jak to dopadlo s přítelem od tvé matky.

Jemu se nic nestalo. Vyhrál! Nebyly důkazy proti němu a taky mi nikdo nevěřil. Pořád jsou spolu, máma mu věří.

Jaké to máš teď v roce 2013?

Venku jsem už přes 5 let a žiju jako každý normální člověk. Mám báječného přítele, se kterým vychováváme nádhernou 13ti měsíční dceru Karolínku. Tři měsíce po mých devatenáctých narozeninách se nám narodila. Otěhotněla jsem dost brzo, ale nelituji toho. S přítelem máme podnájem v rodinném domku, celé přízemí 3 + kk. Vážím si ho i proto, že už 5 let chodí do stejné práce. A já? Já jsem na mateřské.

 

   Alex Chludilová


Copyright © 2013 MPSV  Kontakt  |  O webu

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Webové stránky: NETservis s.r.o. © 2017