Zkušenosti z děcáku aneb nejsi v tom sám

Je na každodenním pořádku, že se k nám někdo do domova chodí dívat na to, jak to tam máme. Bylo by mi to i jedno, kdyby nám nechodili do pokojů, to pak ani nevím, co si můžu nebo nemůžu nechat položené na skřínce. A vlastně tety by nám to i tak nedovolili. Prý aby ostatní neviděli, jaký máme v pokojíčku bordel. No ale to přeci nejde o žádný bordel. Je normální každý den mít uklizeno, jako kdyby byla neděle, mít vyrovnané úplně všecky věci, jako bych ani na pokoji nebydlel? Hrozně bych si přál, abych měl pokoj úplně sám, ale hlavně, abych mi tam nikdo nemohl vstoupit, měl bych od něho klíč a mohl si ho polepit svými oblíbenými plakáty. Ach jo, takto se cítím jako v nemocničním pokoji.
Lukáš

Štve mě to, že pokaždé musím ze školy utíkat do domova, abych náhodou nepřišel pozdě a neměl průser u tety. Vždyť mám jenom chuť být se svými kámoši, nic hrozného se neděje. Prý ale není možné, aby oni nevěděli, kde jsem. Kdybych tak mohl tetě zavolat a říct ji, že prostě zůstanu o hoďku déle. Ale takhle to v našem děcáku nechodí. Co je úplně nejhorší, že ani jeden rok jsem nejel na konci školního roku na výlet se školou, prý nejsou peníze. No jo, ale jak to, že pokaždé všichni z děcáku chodíme do děcáckých táborů? Místo toho bych rád s kámoši ze třídy strávil týden někde mimo školy, ať nejsem pořád s těmi děcáckýma.
Marek

Je nás osm. Já a moje dvě ségry jsme ve stejném domově. Bráchu máme na jiný skupince, protože zlobil a prý jsme měli z děcáků cirkus, když jsme byli spolu. Moji dva bráchové si někdo adoptoval, o nich nemáme žádnou zprávu. Kdoví, možná že se mají líp, než já. Blbý na tom je to, že já o nich nic nevím a co ještě oni, oni už o nás vůbec. Nejstarší ségra je v jiném děcáků, není daleko, ale moc se nevídáme. Ani si ale nemáme co říct, tak mi to až tak nevadí. Ona mi pořád kecá do toho, jak bych měla žít svůj život. Co mě ale štve, je brácha, který musel z našeho děcáku odejít úplně, protože nadával tetám. Toho jsem neviděla už pár měsíců a hrozně mi chybí. Byli jsme si úplně nejblíž. Už se fakt těším, až budu mít osmnáct a budu ho moci navštívit.
Lucka

Pamatuji si, jak každým rokem za mnou jezdívala sociálka a vždy mi pokládala tu samou otázku: "Jak se máš?" a nadále pak ještě rozvinula své dotazy o další otázky typu: Co škola? Máš nějaké zájmy? Odpověděl jsem jí obyčejnou frází. "Dobře". Přičemž jsem věděl, že by mohlo být lépe, ale věděl jsem, že by z toho byl malér. Zpětně když na tuto situaci vzpomínám, nevěděl jsem, že tím mohu něco změnit. Nevěděl jsem, že funkce sociálky je důležitá. Pro mě to byla jen další návštěva, která se přijela podívat do děcáku.  Teď již vím, že opak byl pravdou.
Radek

Když jsem byl mladší, vycházky byly pro mne tabu. Neměl jsem kam chodit, neměl jsem kamarády. Když jsem si pár kamarádů našel a chtěl jsem jít na vycházku, tak jsem dostal zákaz, protože jsem dostal pětku z matematiky, která mi opravdu nešla. Často mne mrzelo, když šli moji kamarádi večer na diskotéku, tak jsem musel být do 10 hodin v děcáku i přes to, že mi bylo 17 let. Když jsem se začal stýkat se slečnou, tak jsme se vídali málo, protože jsem se s ní potkával cestou ze školy a tudíž jsem přišel později do dětského domova a dostal zákaz vycházek na týden. Nesouhlasil jsem s tím. Chyba byla samozřejmě na mé straně, ale neměl jsem jak zavolat paní vychovatelce, protože jsme nemohli mít v tu dobu mobilní telefony. Kdybych měl u sebe mobilní telefon, mohl jsem zavolat paní vychovatelce a sdělit jí, že přijdu později. Štvalo mne, že jsme museli ze školy hned do dětského domova.
Ondra

Jednou se za mnou přijela podívat kamarádka z Prahy, která cestou do dětského domova zmokla, navrhla jsem jí, ať jde se mnou dovnitř, že se může usušit a dát si čaj. Zeptala jsem se vychovatelky, zdali si mohu přivést kamarádku dovnitř, že ji nechci nechávat venku čekat v dešti. Vychovatelka naštěstí souhlasila. Nechat čekat v dešti návštěvu by nebyl dobrý krok. Další den, však nic nebylo v pořádku, bylo mi vyčteno, proč jsem kamarádku vzala dovnitř, když se to u nás v děcáku nedělá. Od té doby nemůžu nikoho přivést do dětského domova, prý to byla pouze výjimka. Nevím, proč to je u nás tak, v rodině se také navštěvují kamarádi a to jsme tzv. 3 rodinné skupiny.
Alena

Když jsem si měl vybrat obor pro studium, dostal jsem od tety na výběr kuchař nebo zedník. Ptal jsem se, jestli jsou i jiné možnosti a teta mi řekla, že na těchto oborech se aspoň nemusíme trápit. Když jsem o tom přemýšlel a ptal se na gymnázium, paní ředitelka mi řekla, že to nebude dobré. Chtěl jsem to aspoň zkusit, jenomže ona mě přemlouvala. Podle ní jsou to nejpraktičtější obory, které jdou v životě na dračku. Kdybych se rozhodl jít na gympl, tak bych pak musel stejně na vysokou školu, a na tu prej nemám dostatek znalostí. Posléze bylo rozhodnuto, že si mám vybrat mezi kuchařem a zedníkem a ať neodmlouvám. Tak jsem si nakonec vybral toho kuchaře, tetě se v tu chvíli hrozně ulevilo. Řekla mi, že jsem „zabil“ dvě mouchy jednou ranou – za prvé, že bude studium jednoduché a za druhé, že je tento obor tříletý oproti maturitnímu oboru, který se studuje čtyři roky. A navíc mi tety řekly, že díky kuchařovi odejdu z dětského domova už o rok dříve. No nevím jak to brát, uvidíme.
Simon

Na každém rohu poslouchám, jak jsou dnešní děti vyspělé a kolik toho na rozdíl od starších vědí. Pokud to tak je, tak asi jenom díky internetu, ale nevím, jestli je to tak správně. Já si připadám spíš zaostalá. Nevím třeba vůbec, jak se bavit o sexu, drogách nebo i o alkoholu. Když o něčem z toho začnu, tak se se mnou v domově nikdo bavit nechce. Myslím ale, že v rodině to bývá spíš normální. Pamatuju si, že moje starší ségra s mámou o takových věcech mluvila. Já se tenkrát ještě dost styděla. Vadí mi, že se s tetami o vztazích, sexu a dalších citlivých tématech nemůžu bavit. Mám pocit, jako by se nás to vůbec nemělo týkat a byli jsme v tom braný ne jako dospělý, ale jako trochu podřadný. Ale my se o tom bavit chceme. Pokud v domově nastane nějaký problém, že se kluci opijou nebo se kluk a holka dají intimně dohromady, způsobí to sice poprask, tvrdě se to potrestá, ale to je všechno - zase ticho po pěšině. Nikdo o tom dál nemluví. Je to škoda. Jak se pak máme naučit navazovat vztahy s jinými lidmi, většinou zkušenějšími, jak se máme vyhnout průšvihům nebo je umět řešit? Řeči na internetu a s kamarády mi někdy hlavu ještě víc zamotají. Zajímalo by mě, jestli vychovatelé tak nezúčastněně přistupují i ke svým vlastním dětem.
Eliška


Copyright © 2013 MPSV  Kontakt  |  O webu

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Webové stránky: NETservis s.r.o. © 2017