Marcel

Marcel: V dětství mu shořel dům nad hlavou.Okusil bití i šikanu. Dnes žije v Anglii, kde si plní své sny. Do Česka se nevrátí…

Představíš se nám Marceli ve zkratce?

Pamatuji si, že mi bylo šest, když jsme s bratrem a matkou bydleli v Praze. Matka odjela do lázní a chvíli se o nás staral otčím. Bohužel tomu jsme se asi moc jako děti nelíbily. Fyzicky nás trestal a především mého bratra. Později si učitelé všimli pohmožděnin na těle mého bratra Davida a zavolali sociální pracovnici, která nás odvezla do DD v Olomouckém kraji. Bylo mi tehdy šest let.

Dnes už v dětském domově nebydlím. Bydlel jsem tam přibližně 16 let. Ihned po ukončení studia jsem začal pracovat ve větší továrně, která dodávala klimatizace do závodu Škoda Auto. Dnes žiji v Anglii, kde mi je nejlíp.

Říkal jsi mi, že jste bydleli s mámou a s otčímem. Víš, kde byl tvůj pravý táta?

Svého pravého tátu jsem nikdy nepoznal. Až v DD jsem se dozvěděl, kde vlastně bydlel. Celou dobu bydlel jen pár kilometrů od nás, přitom za námi nikdy nepřijel. Celé dětství jsem nevěděl, kdo to je a teď už mě to nezajímá.

Dům shořel, máma se zhroutila

 

Bydleli jste ve městě nebo na vesnici, v domě nebo v bytě?

Původně jsme měli dům na malé vesnici v Olomouckém kraji. Bydlel jsem tam s bratrem, mamkou a babičkou. Ten dům bohužel vyhořel, a proto jsme se přestěhovali k novému příteli naší matky. On měl podnájemní byt v hlavním městě.

Vyhořel vám dům, co se stalo?

Netuším, jaká byla příčina požáru, ale dům museli strhnout a už se v něm nedalo bydlet. Já jsem měl pár měsíců před pátými narozeninami, pamatuji si na to dodnes. Moje máma po tom požáru, natom nebyla psychicky nejlépe. Říkala, že v tom domě, který nám shořel, měla úplně všechno. Potřebovala pomoc, proto odjela do lázní.

Kde jsi byl v té době ty s bráchou?

Hlídal nás otčím, ve svém bytě. Na ten byt mám jenom negativní vzpomínky, které se snažím potlačovat. Otčím se naštval kvůli maličkostem, potom hrozně zuřil a bil nás. Nejspíš to byl způsob, jak si chtěl u nás získat respekt. Matka o ničem nevěděla, byla v lázních. Dověděla se to všechno, až když nás odvezli do dětského domova.

Jak byla dlouho tvá máma v lázních? A vás nechala na hlídání svému novému příteli?

Byla na dvouměsíčním ozdravném pobyt. Máma svému příteli věřila, že se o nás dobře postará a to byla chyba.

Říkal jsi, že se máma o tom všem dozvěděla, až když jste byli v DD. Váš přesun do dětského domova musel být tedy strašně rychlý. Jak se to všechno událo?

Nějaká učitelka ze školy to oznámila a pro mě a mého bratra si přijela sociálka. Nejdříve nás někdo odvezl do nemocnice, kde jsme byli na nějakém pozorování. Přibližně po dvou týdnech si pro nás přijeli a odvezli nás do dětského domova. Pamatuji si, že jsme oba s bratrem brečeli asi další dva dny po příjezdu. Možná ten přesun byl strašně rychlý, mně to ale připadlo jako věčnost.

Vy jste byli v nemocnici dva týdny na pozorování? To jste na tom museli být zle.

Měli jsme všude po těle odřeniny a byli jsme dost zakřiknutí.

Na mě to asi moc následků nezanechalo, ale myslím si, že na bratrovi ano. Dodnes moc nevěří lidem, je vcelku vznětlivý, když si z něj někdo dělá legraci. Našlo by se toho více.

Co bylo s vaší mámou?

Asi rok poté, co se to stalo, si pro nás matka přijela a vzala nás na procházku. Setkali jsme se s otčímem znovu a on nám dával nějaké hračky. Pamatuji si, že se bratr hrozně rozbrečel, když ho viděl a matce došlo, že si asi nevymýšlíme.

Proč si vás máma nezvala zpět do vlastní péče?

Neměli jsme kam jít, od té doby matka bydlela na různých ubytovnách. Stále si žádala o státní ubytování, ale žádné nedostala. Neměli bychom kde bydlet.

Měl jsem si víc věřit

 

V DD jsi chodil na základní školu, potom ses rozhodoval kam dál. Podporoval tě někdo v dětském domově, radil ti?

Na ZŠ jsem měl skvělé známky. Jedna vychovatelka mi říkala, že se musím dostat na gymnázium, jinak bych mrhal svým talentem. Říkali jsme ji Juchča, byla super, postrčila mě správným směrem. Bavilo mě studovat jazyky, ty mi vcelku šly. Když jsem byl v páté třídě, dostal jsem se na jazykové gymnázium. Učil jsem se tam tři jazyky najednou. Němčinu, angličtinu a ruštinu. Kdybych vydržel déle, tak by přibyla i latina. Měl jsem možnost volit mezi ruštinou, španělštinou a francouzštinou. Já si zvolil právě ruštinu. Jazyky jsou super, nejvíce to zužitkuješ při setkávání se s novými lidmi, mnohdy si užiješ legrace. Na té škole jsem neměl rád matiku, chemii, biologii a fyziku, hodiny anglické konverzace mi to ale nahradily. Měl jsem tu školu fakt rád. Pak se to nějak zvrtlo. Pár lidí si ze mě dělalo legraci, že jsem z domova, že jsem jiný a mě už studovat nebavilo. Je to vcelku škoda, že jsem to vzdal, mohla to být větší legrace.

Jazykové gymnázium, teda! Jak takové dělání si legrace probíhalo?

Spolužáci se mi posmívali a to bylo to nejhorší. Obzvlášť si pamatuji na jednoho ubožáka, který kolem sebe měl partu jiných usmrkánků. Mnohokrát jsem mu chtěl jednu vrazit. To jsem nemohl udělat, byli v přesile. Nemohl jsem se nijak bránit, proto jsem to vzdal. Chtěl jsem co nejdříve opustit domov, abych nebyl nijak odlišný a mohl žít sám svůj vlastní život bez nějakých limitů.

Dokončil jsi tu jazykovku?

Bohužel ne, v kvintě jsem to nakonec vzdal. Měl jsem jít na reparát z biologie, přišel jsem tam a neodpovídal na otázky. Myslel jsem si, že mě nechají zopakovat celý ročník. To bych mohl zůstat na gymnáziu, ale dostal bych se do lepšího kolektivu lidí, kde jsem byl oblíbený. To se ale nestalo. Oznámili mi to o den později.

Proč jsi vlastně nepropadl?

Protože už o pololetí jsem měl problém s fyzikou, která mi nešla. To bylo jejich odůvodnění.

Gymnázium pro tebe skončilo a co bylo dál?

Nevybral jsem si žádnou jinou střední školu, a proto jsem musel začít studovat učební obor. Začít úplně od znovu, zvolit jiný typ školy a vystudovat obyčejný učební obor s nástavbou. Tam jsem se cítil už mnohem lépe, byl jsem mezi super lidmi a obor podnikání mě moc bavil. Po maturitě jsem se dostal na univerzitu Tomáše Bati ve Zlínském kraji, obor účetnictví a daně, ale to už jsem byl rozhodnutý, že definitivně odejdu z dětského domova.

Maturitu jsi měl v kapse a studoval jsi denním studiem vysokou školu. Jak jsi postupoval, při hledání bydlení a práce?

Nejdříve jsem jel na prázdniny za mým nejlepším kamarádem. Tam se mi zalíbilo a našel jsem si tam práci.

Když jsem to oznámil v domově, že odcházím, tak si mysleli, že je to jen legrace. Já to však myslel naprosto vážně. Musel jsem zažádat ve škole o dálkovou formu studia. Ale ta vysoká škola, kterou jsem studoval, byla hrozně daleko od města, ve kterém jsem chtěl bydlet, nedalo se to zvládat.

Umožnili ti dálkově studovat?

Ano, v tom by problém nebyl. Ale v mojí práci z toho nebyli nadšení… Musel jsem si vybrat, ale jelikož jsem neměl nic naspořené, tak jsem se musel vzdát školy.

Kde jsi tehdy pracoval, a jak ti dálková škola "zavazela"?

Vyráběl jsem klimatizace pro BEHR Czech. Tam mi ale neumožnili studovat jednou za 14 dní, v pátek a v sobotu. Proto jsem školu musel ukončit.

Yorkshirský vítr vál

 

Zůstal jsi při takové práci, kvůli které jsi musel ukončit vysokou?

Nezůstal jsem tam. Když jsem neměl možnost dostudovat, začal jsem uvažovat nad jinými možnostmi. Vždycky jsem chtěl vyjet aspoň na chvíli do zahraničí. Kde jsem si chtěl zlepšit angličtinu a více si vydělat.

Měl jsem štěstí, našel jsem na internetu nabídku nějaké pracovní agentury, oslovil je a nakonec mi pomohli dostat se na pohovor a zprostředkovali mi ubytování v Anglii. Pak už to bylo na mně.

Přestěhoval ses do Anglie, jakou jsi tam našel práci?

Začal jsem pracovat ve skladě jako obyčejný operátor, později mi nabídli možnost kariérního postupu. V té chvíli se ze mě stal Supervizor. Dnes mám možnost získat pozici Account managera! Nejsem si ale jistý, jestli chci mít takovou zodpovědnost. Je to pozice, při které zodpovídáš za chod celé agentury. Komunikuješ s manažery na tvé úrovni, zpracováváš mzdy, platíš a rozdáváš dovolenou. Uvidíme, jaké budu mít možnosti.

Podle toho, co od tebe slyším, ses dokázal o sebe skvěle postarat. Mám z tebe radost.

Jak to bylo s tvým bratrem? Vídáte se, když žiješ v Anglii?

Můj bratr odešel přibližně tři roky přede mnou do domu na půli cesty. Nezůstal tam ale moc dlouho, scházeli mu jeho přátelé z dětského domova. Zpočátku jsem měl o něj strach, jestli to tam „venku“ zvládne. Netuším, jak se cítil on. Nikdy mi takové věci nechce říct, asi má strach, že by vypadal jako slaboch. Dnes jsme v kontaktu přes skype. Do ČR často nejezdím.

Jak se máš Marceli dnes a kam tě zavál vítr?

Bydlím na severu Anglie, oblast West Yorkshire. Žiju tu s kamarádkou Lotyškou Laurou a kamarádem, který je z Moravy. Poznal jsem se s nimi až v Anglii. Netuším, jak dlouho tu zůstanu.

Máš nějaký sen?

Ano měl jsem sen. Vždy jsem toužil, koupit si lepší fotoaparát, to se mi nedávno splnilo. Pozdě ale přece! A můj sen má pokračování takové, že se chci dostat do Kanady, aspoň na krátkou chvíli a vidět tu krásnou přírodu s foťákem v ruce, na vlastní oči.

Co bys přál dětem v dětských domovech a lidem, které se bojí postavit se proti šikaně nebo těm, kteří si nevěří?

Proti šikaně nejvíce pomáhá najít si ty správné kamarády. Vždycky pomůže být ve správném kolektivu, ve kterém vás mají rádi. Toho se dodnes držím. Kamarádi mi nahradili rodinu.

 

 

Alex Chludilová


Copyright © 2013 MPSV  Kontakt  |  O webu

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Webové stránky: NETservis s.r.o. © 2024